Jak vznikla sladkavanilka.cz

Příběh o tom, kde se vzala moje cesta k pečení, proč pro mě staré recepty znamenají víc než jen postup a jak z jednoho rodinného impulzu vznikl prostor pro vlastní tvorbu.

Moje cesta k pečení nezačala plánem ani ambicí něco vybudovat. Začala nenápadně, vyprávěním, útržky rodinných vzpomínek a pocitem, že některé věci mají hodnotu, i když nejsou na první pohled vidět.

Na přelomu 19. a 20. století působila jedna z mých prapratetiček jako kuchařka na zámku v Čechy pod Kosířem, tehdy patřícím šlechtickému rodu Silva-Tarouca. Podílela se na každodenním chodu zámecké kuchyně- na vaření i pečení pro šlechtu i služebnictvo. Dochoval se po ní sešit s recepty, ve kterém si zapisovala sladké pokrmy.

Právě ty vyžadovaly větší přesnost a opakovatelnost, a proto měly své místo na papíře. Recepty jsou místy velmi podrobné a u většiny receptů jsou uvedeny i míry a množství surovin. Jsou ale psané v tehdejších měrných jednotkách, které se dnes už nepoužívají, a část postupů je zaznamenaná spíš pocitově než přesně. Vypovídají o způsobu vaření své doby, o kombinaci zkušenosti, paměti a citu, kde se neřídilo jen čísly, ale hlavně praxí.

Na zámku pracovala i její sestra. Obě patřily k zámeckému služebnictvu, které se staralo o chod domu v době, kdy šlechta pobývala na zámku, i v obdobích, kdy odjížděla do teplejších krajin. V rodině se vyprávělo, že děti služebnictva se nesměly pohybovat po zámecké zahradě, pokud byla šlechta doma. Teprve v zimních měsících se jim park otevřel – se vzácnými stromy, rybníkem s labutěmi a květinovými zahony.

V prostředí zámku se odehrávaly i osobní příběhy. Moje praprababička se během služby zamilovala do muže, který sloužil přímo hraběti. Sama působila jako osobní kuchařka paní hraběnky. Jejich život se odehrával v těsné blízkosti šlechtického světa, a přesto v prostoru jasně vymezeném službou a povinnostmi. Tyto tiché, nenápadné osudy se v rodině dál předávaly už jen vyprávěním. V rodině se tradovalo, že pečení oné zámecké kuchařky bylo výjimečné. Často se vzpomínalo na jeden konkrétní moučník,  biskupský chlebíček, o kterém se říkalo, že byl tak dobrý, že se litovalo, že si recept nikdo tehdy nezapsal. Tahle vzpomínka ve mně zůstala jako symbol chutí, které se neztratí, i když recepty někdy ano.

Když jsem byla malá, chodila jsem se svým tátou do zámeckého parku. Lezla jsem po stromech, běhala, objevovala zákoutí. Věděla jsem, kde bývala zámecká kuchyně a kde žilo služebnictvo. Tehdy to pro mě bylo spíš dobrodružné místo než konkrétní příběh. Souvislosti jsem začala chápat až mnohem později.

V dospělosti jsem se znovu setkala se starým sešitem s recepty, který se v rodině dochoval jako památka. Obsahuje desítky zápisků sladkých pokrmů připravovaných na zámku. Některé recepty jsou rozepsané podrobně, jiné jen v náznacích a poznámkách. Je to křehký dokument své doby a má pro naši rodinu velkou hodnotu. V té době se ke mně starý sešit dostal díky tatínkovi, který mě přivedl na myšlenku zkusit podle něj péct. Tenhle moment pro mě znamenal víc, než jsem si tehdy dokázala uvědomit. Právě tenhle sešit mi postupně došel jako něco víc než jen rodinná památka. Uvědomila jsem si, že má hodnotu, a že by byla škoda nechat ho zůstat zapomenutý v šuplíku. Ne jako historickou kroniku, ale jako inspiraci a tiché propojení s minulostí. Tenhle pocit byl jedním z hlavních impulzů, proč jsem se rozhodla začít psát a ukládat recepty systematičtěji.

V období, kdy jsem byla doma s dcerou, jsem začala víc péct. Ne cíleně, spíš přirozeně  z radosti, z času, který najednou plynul jinak. Recepty jsem si zapisovala spolu s poznámkami a prvními fotografiemi. Postupně jsem ale cítila potřebu mít pro to vlastní prostor. Místo, kde budou recepty pohromadě, kde se k nim budu moci vracet a kde budu moci tvořit něco jen svého. Už tehdy jsem věděla, že i starý zámecký zápisník v tomhle prostoru jednou bude mít své místo – i když jsem ještě netušila jaké a kam se celý projekt vlastně vyvine. Zámecké recepty jsem nakonec zvolila spíš jako zajímavost a zdroj inspirace, ne jako hlavní směr.

Základem blogu se postupně stalo sezónní pečení. Pečení vycházející z běžného života, z ročních období a ze surovin, které máme doma nebo na zahradě. Inspiruji se starými kuchařkami i současnými recepty a hledám rovnováhu mezi tradicí a dnešním pečením – tak, aby recepty dávaly smysl v dnešní kuchyni. Spolu s manželem jsme hledali název, který by byl jemný, zapamatovatelný a otevřený dalším cestám. Sladká vanilka pro nás byla jasnou volbou. Já pekla, zkoušela, zapisovala a aranžovala. Manžel fotil a dal celému projektu první vizuální podobu. Bylo to společné tvoření, které rostlo pomalu. Některé recepty jsem připravovala znovu a znovu, dokud nebyly takové, jaké jsem chtěla mít.

Postupem času se z blogu stal i e-shop. Sladká vanilka dnes není jen o receptech. Je o radosti z pečení, o návratu k řemeslu, o pomalé tvorbě a o příběhu, který má kořeny v rodinné paměti, ale roste po svém.

Ať už si u mě najdete recept, který si oblíbíte, nebo něco krásného pro své pečení, vždy v tom bude kousek cesty, která začala impulzem a pokračuje dnes v mé kuchyni.